Na krásné planině, nebo spíš v nebi. Lyžovačka nad kostelem v jezeře v jihotyrolském Schönebenu

0
95

Tak trochu ukrytý klenot. Na svazích nad ikonickým kostelem zpola potopeným v Reschensee se rozprostírají dva propojené skiareály, kde si užijete nevídané „Dolce vita“. Jsme sice v německy mluvící části Jižního Tyrolska, ale už na území Itálie. Proto i ten možná delší a dvojjazyčný název Schöneben-Haideralm/Belpiano-Malga San Valentino.

Hned zrána oslňují prudké sluneční paprsky, v dálce se vypíná špice Ortleru, nejvyššího vrcholu kdysi společné c. a k. monarchie. Parkujeme u dolní stanice San Valentino, snadno a zdarma. Skipasy kupujeme u kasy, před Vánoci ještě za výhodných 31,50 eur (dospělý na den, hlavní sezona je za 45), následuje už běžná, leč nutná kontrola dokumentů.

Greenpas v mobilu nebo na papíře se kontroluje teď všude, u vleků, při vstupu do restaurací, při ubytování. Pokud vyrazíte do skiareálů, spadajících pod Dolomiti Superski, musíte si ještě navíc aktivovat každý den skipas v mobilní aplikaci. A od nového roku je třeba navíc speciální pojištění odpovědnosti, které buď máte jako součást některé z už domácích pojistek (domácnosti, cestovního, zdravotního), anebo si přikoupíte na místě rovnou ke skipasu.

„Díky proudění vzduchu mezi údolími tady máme ještě víc slunečních dní než jinde,“ rozhlíží se naše průvodkyně Tiziana ze zdejší lyžařské školy. Ze San Valentina, jižní části oblasti, stoupáme vzhůru k Haideralmu (2150 m). První výhledy, první oblouky. A hned náročnější, zdejší červená je pestrá a nabízí i prudší úseky, vede povětšinou v lese.

Už zahřátí pokračujeme opět zdola novou traverzovou spojovačkou, která nás dopraví nad Reschensee/Lago di Resia do „Pekla“ k Höllentalbahnu. Jeho horní stanice už otvírá bránu k rozlehlému oblému kopci rozprostírajícího se pod vrcholem Zehneru (2675 m).

Protínají ho tři lanovky, ovšem celý je upravený do dokonalé pláně nekonečné šíře. Ještě jsem nekroužil tak dlouhý carvový oblouk. Uprostřed najdete vykrouhanou dráhu skiparku, kde se i dospělý vydovádí jako dítě. Hned vedle se pak tyčí k nebi rampy pro elitní freeskiery, to je ovšem záležitost pouze pro experty.

„Jezdí sem hlavně Němci a Rakušané, taky ze Švýcarska,“ ukazuje Tiziana přes kopec trojmezí, Svatý Mořic už není daleko, ale to bychom se dostali k jinému budgetu. „Máme hodně Nizozemců a dost Čechů, sem tam Poláci,“ vypočítává ještě.

Když se nabažíte carvování, spustíte se o kus dál už zase prudšími úseky až do Rojenu, nejvýš položené vsi Jižního Tyrolska, půvabnému shluku pár chalup a kostela, východisku skialpových túr – pohled ze sedačky do údolí pod vrcholem Sesvenny (3205 m) působí jako magnet. Z Rojenu šplhá ještě jedna lanovka se dvěma černými slalomáky a chatou, kde sídlí místní lyžařský klub. Teprve teď se znaveni, ale spokojeni s výkonem, můžeme vydat nazpět.

Na Schönebenhütte čeká zasloužený obídek, tradiční vývar se špekovými knedlíky a spaghetti pomodoro. I menu naplňuje zdejší uznávaný mix alpské a středomořské kuchyně. Espresso na závěr přistane na stole ovšem zajisté v italském stylu. Malé, temné, hutné, pronikavě lahodné chuti. Tak jo, vzhůru opět do lyží! Jedna hodně dlouhá červená nás svede dolů až ke břehům jezera, kde se odehrává úspěšná série Curón z dílny Netflixu. A seshora znovu panoramatickou vyhlídkovou dráhou skoro osm kilometrů až zpátky do San Valentina. Už přituhuje, poslední úsek nutno zdolat lanovkou, žádná lyžařská cesta tudy nevede. Celkem 11 lanovek, 13 pist s 65 km. K tomu další možnosti na jeden skipas v jen deset minut vzdáleném a rozlehlejším rakouském Naudersu. Vše propojeno skibusem zdarma, takže místo na výběr ubytování netřeba řešit. Další vybraná nabídka se nachází dalších 40 minut odtud v Suldenu/Soldě v rámci společné Ortler ski areny.

Tu už máme za sebou i s návštěvou jednoho z proslulých Messnerových muzeí. Takže teď dole v San Valentinu nakupujeme na cestu a domů zdejší produkty – sýry, klobásky, špek, špagety i Lagrein, červené víno, nekompromisní jako zdejší charaktery. Obsluhu tvoří staří manželé, připomínající dědečka a babičku z filmového Karlíka a továrny na čokoládu. „Jsme tu už přes padesát let, den co den,“ usmívají se při pečlivém balení nákupu.

Po páté padá tma, ale bílé svahy nad námi a vycházející měsíc v úplňku přinášejí další vizuální zážitek. Cesta do Prahy přes Imst, Fernpass, Garmisch a Mnichov vezme okolo šest hodin. Po prodlouženém víkendu se můžete zpátky do každodenního šrumce byznysu vrátit relativně fresh.

Každopádně nabiti báječnou lyžařskou energií.

| foto: Tomáš Nohejl a Benjamin Pfitscher

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here